Strom Slon
 Slon na horní pěšíně
"Víš co , Veverko," řekl Jácíček po krátkém přemýšlení, "půjdme tou malou horní pěšinkou a podíváme se na ten široký starý buk nahoře. Je tak zkroucený, že vypadá jako slon...když si stoupneš na jedno místo mezi kořeny a podíváš se, vidíš slona. Sloní uši a velikou hubu a smutné očičko...Užs to viděla?" "Ne!!!"A už pádili..."Pst! Teď pomalu!"... Slon tam byl. Veliký, šedý...A začaly jim se Slonem krásné časy. Chodili k buku a hladili tlapičkami mocné vlny kůry a Veverka ozdobila Slona pomněnkami a Slon by rád. Sedávali pod bukem, a když chtěli (a to chtěli pokaždé), Slon jim huhlal Staré Sloní Lesní Pohádky. Znal jich množství..., vždyť měl padesát dlouhých let na jejich vymýšlení."Poslyš, Slone, " řekl jednou Jácíček, "skutečně tě předtím nikdo neviděl?" "Nikdo, jenom jednou," vzpomínal Slon, "asi před deseti lety šel tudy na výlet jeden chlapeček s tatínkem. Tatínek šel dolem, z té strany já nejsem vidět, a chlapeček tudy co jste vy. A ten chlapeček najednou volal: "Tati, tady je slon! " "A co ten tatínek?" "Řekl mu, aby nemluvil hlouposti," "Chudák chlapeček," poznamenal Jácíček s pochopením. "Takový je život," vzdychla Veverka.
                                                                                           ( Daisy Mrázková, Haló Jácíčku)